Musím mu fandit

Záliba mého syna je pro mě, ostatně jako pro každou normální matku, dost šílená. Miluje rychlé stroje a zaměřil se na motorky. Asi je dobrý, protože jezdí nějaké závody a pořád domů tahá nějaké medaile a poháry. Ale je mi to tak nějak jedno. Důležité je, že žije. Možná to někdo z vás zná. Myslím zlomeniny rukou a nohou už od brzkého mládí. Někdy se i hrůzou budím, zda se mi vrátí s uraženou rukou nebo hlavou! Přesto dělám, že mu fandím. To musím.

Moje podpora

Poprvé jsem mu ale na místě byla fandit teprve onehdy, kdy mě o to úpěnlivě prosil. Bylo tam plno lidí, hlavně slečny, které se kolem něj točily! Ale pak přišel okamžik startu a mně se neudělalo dobře. Díky Bohu, byly tam párty stany, které mě ochránily před sluncem a před sledováním závodu. Za šíleného řevu motorů jsem si ucucávala svoji limonádu. Ale podpořila jsem ho v cíli, jak byl dobrý!